Jiří Pokorný a jeho Crying Stone

2020-09-16 13:40

Děsivý velký medvěd spí ve své skrýši, když tu ho cosi probudí... Potácí se, vyloženě se houpe, ven ze svého brlohu... Houp na jednu stranu, na druhou, na další A je venku... A hned na něj vybafne světlo jarního dne, které mu přímo skrze mezery v korunách stromů osvítí zrak. Jen se vzpamatuje, protančí kolem něj motýl a ve větvích spatří balet Ornito Dolce. Celý svět už žije a on se teprve probudil. Pozemní zvířata se od něj vzdálí. A on začne mít hlad. A to ne hlad jako vlk, ale hlad jako medvěd po zimním spánku. Vydá se tedy najít nějakou snídani. "Co budu jíst? Salát z medvědího česneku a kopřivy zalitý medem? "Avšak kde nic tu nic. Všude pobíhají různí jezevci, ježci, veverky a spol. A tak jako detektiv, či možná spíš jako tajný agent začal čmuchat a vyhlížet kořist. Vyhlížel, až našel stopu výtečné potravy. A ano, našel něco skvělého a stále ještě trochu chlazeného. Je to srnka, která nešťastně zahynula v zimě, kdy uklouzla nohou do kořenového sevření, z kterého se už nedokázala dostat. Medvědovi se protočily panenky a až hypnoticky se na ni zakoukal a vrhl se směrem k ní. Sic ho to stálo pár kotrmelců ze srázu, rázem byl u ní. A trhal, drápal, mlaskal, vnitřnosti srnky lítaly na všechny strany, užíval si to... Až ze srnky nezbylo nic než kostra osázená malými kousíčky masa a srsti. Oblíznul se, usmál se, umyl si packy vodou z potoka... a... upšouknul si.